Co dělat, když pod vztekem je kupa bolesti a zklamání

Máte strašný vztek. Nechápete to. Jak se tohle mohlo stát? Jak vám to ten člověk mohl udělat? Máte chuť řvát, nadávat, mlátit kolem sebe a zároveň brečet a někam se zašít. Tak moc vás to štve a cítíte se bezmocně, strašně bezmocně…

 

Když se za vztekem skrývá něco jiného

Právě pocit bezmocného vzteku naznačuje, že se za ním skrývá ještě další vrstva emocí. Když máme na někoho vztek a zlobíme se na to, co nám udělal, náš vztek je pouze první vrstvou prožívání a zakrývá další – silnou citovou bolest.

Vztek odvádí naši pozornost od bolesti, protože jsme buď v situaci, kdy ji nemůžeme prožít (musíme se nejdřív dostat na bezpečné místo, do klidu nebo samoty) nebo protože nejsme v tu chvíli dostatečně silní na její zpracování.

Vztek nám říká „křič, uteč, braň se, dokud se nedostaneš bezpečí a tam se věnuj svým ranám“. Většinou splníme jen tu první polovinu.

A když se máme věnovat svým ranám, je to tak nepříjemné, že na to raději zapomeneme a vrátíme se k našemu vzteku.

Vždycky je to spoluvina

Na tom, že jste utrpěli citovou ránu, máte prostě vždy svůj podíl, svůj díl odpovědnosti.

Pocit bezmoci, typický pro „oběť“ je dán tím, že se dotyčný cítí jako pasivní článek děje. V okamžiku, kdy připustíte, že máte na dané situaci svůj aktivní podíl, pocit bezmoci zmizí (a bezmocný vztek s ním).

Ublížilo vám chování druhého? Ano, ale má to i druhou stranu –  uvědomte si, že jste svým postojem umožnili, aby vám bylo ublíženo.

Vztekem dost často bojujeme proti převzetí vlastního dílu odpovědnosti za naši bolest. Radši se budeme na druhé nekonečně zlobit, než bychom zkoumali, co nás zranilo a jak jsme se na tom zranění sami podíleli. Jenže tím trvalým vztekem si ubližujeme také.

Kdy nás bolí srdce

Když přijde na citovou bolest, vždy se to týká naší citlivé, zranitelné a jemné, ženské podstaty (kterou mají v sobě i muži). Toto vaše jemné a zranitelné já se pro někoho otevřelo, odhalilo se, důvěřovalo a bylo zraněno.

desperate-2100307_960_720

O hlubokých šrámech na lidské duši píšu v článku Proč si navzájem vyčítáme.

Ať už se lidé hádají o cokoliv a vyčítají si cokoliv, vždy je to následek těchto hlubokých zranění.

Citová bolest nás stahuje dovnitř. Chce po nás, abychom ji poznali, přijali a poučili se z ní. Abychom pochopili, kde jsme druhým dovolili zklamat naši důvěru či pošlapat naši hodnotu.

Tato zranění se dají vyléčit jen láskyplným přijetím této zkušenosti. Nebudu vám tvrdit, že je to brnkačka. Ale jdeto!

Vztek je expanzivní a nutí naši energii vyletět ven, vybuchnout, explodovat. Nutí nás jít od bolest na opačnou stranu a bojovat, jedno s čím a s kým. Hlavně něco dělat, abychom to nemuseli cítit.

Takových lidí potkáte mnoho – jsou choleričtí, agresivní, všechno jim vadí, hádají se při každé příležitosti. Když řídí, nadávají na chodce, když jdou po ulici, nadávají na řidiče. Všichni kolem jsou blbci, hajzlové, šmejdi…

 

Jak zvládnout vztek, pochopit a zahojit bolest a navíc o tom umět druhým říct?

Když to shrneme – vztek a citová bolest spolu souvisí. Vztek jako zástěrka pro bolest prapůvodně slouží k tomu, aby nás dostal ze zraňující situace do klidu a bezpečí, abychom si pak mohli ošetřit své rány.

Tento „ochranný vztek“ často zneužíváme k tomu, abychom se nemuseli svou bolestí zabývat.

Zlobíme se na druhé, místo abychom pracovali sami na sobě. Tím ze sebe děláme oběti a vzdáváme se kontroly nad vlastním životem.

 

Jaký je postup?

1/ Nechte projít akutní ataku vzteku. Zalezte si do soukromí, dýchejte, směřujte vztek ven z těla. Píšu o tom tady.

2/ Uvědomte si, na co se zlobíte a proč. Prodýchejte a řekněte si to nahlas.

3/ Uvědomte si také svou bolest pod vztekem, přijměte ji a prodýchejte.

4/ Řekněte si nahlas, co vás zranilo, co konkrétně vám ublížilo, a uvědomte si, jakým způsobem jste k tomu přispěli – jak jste dovolili druhým, aby vás zranili.

5/ Přijměte svůj díl odpovědnosti za své zranění.

6/ V této chvíli už jste schopni znovu racionálně uvažovat. Rozmyslete si, jak budete o této zkušenosti komunikovat s ostatními, zejména s tím, s kým jste tu situaci vytvořili.

Pokud vás někdo svým chováním zraní, vy se na něj zlobíte a nemluvíte s ním, vytváříte ohromné napětí.

Ten na druhé straně možná neví, která bije, protože mu to ještě nedošlo. Klidně se můžete rozhodnout, že už ho nebo jí nechcete nikdy vidět. Je nutné ale nejdřív komunikovat o tom, co se stalo, jak jste se rozhodli a proč.

Držím palce, ať se to daří. A díky za sdílení.

 

 

Alena Hanušová
Jsem moc ráda, že můžu ukazovat lidem, jak lehce a radostě mohou procházet životem, když se naučí správně komunikovat. Jsem autorka knihy Jak si říct o to, co potřebujete, abyste to skutečně dostali, facilitátorka a lektorka autentické komunikace. Píšu blog o komunikaci, který najdete na www.alenahanusova.cz.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *