Když má tvoje holka hlad :-)… aneb prý my ženské nevíme, co chceme a mužský z toho šílí….

Tohle video je prostě boží. Dokonale popsaný život v páru… Prosím, nejdřív na něj mrkněte, než budete číst dál.

Tohle známe určitě všichni

Ona neví přesně, co chce a chce to hned. On z toho šílí. Ona očekává, že on bude vědět. On ví, že ona očekává, že on bude vědět.  Jenže on neví. A proto z toho šílí.

Co když se netrefí? Co když ona bude mít blbý kecy? Dneska to nevydrží, protože měl na prd den…. Když se netrefí, večer bude v háji. Bude naštvaná, protivná, nenechá na sebe šáhnout a pak začne vytahovat jeho hříchy ještě ze střední…

Ona šílí z toho, že on se jí pořád ptá. Ježíš, ona neví, na co má chuť, sakra, na cokoliv…, no ne smažený…, ne čínu, fuj to by jí bylo blbě…. Sakra, ať se neptá a něco objedná, prostě se chce najíst…To je to fakt takovej problém?

Chce večeři doma, sklenku vína, namasírovat záda, popovídat si … no, radši ne, on jí stejně moc neposlouchá…, chce se přitulit, pomazlit…dneska byl den na prd…potřebuje péči…

Oba měli den nic moc, oba chtějí péči a hezký večer spolu a v pohodě. Akorát to možná dopadne úplně naopak.

 

Co s tím?

Upřímně, myslím, že neexistuje univerzální řešení platné pro všechny – asi byste ho od expertky na komunikaci čekali, že…

Můžu vám jen říct, jak jsme to udělali my doma.

Můj muž vaří – skvěle, s radostí a umí to. Já konzumuji, přijímám to jako součást jeho mužské péče o mně a NIKDY to nekritizuji. Naučila jsem se s radostí a napětím čekat, jakou dobrotu mi připraví. Neočekávám nic konkrétního.  Můj postoj je: „Vděčně přijímám a děkuji“.

Opačně to funguje taky – já o něj láskyplně pečuji a on mi NIKDY neříká, jak očekává, aby to vypadalo. A NIKDY nekritizuje, co dostal a jestli to bylo dost. Jeho postoj je: “Vděčně přijímám a děkuji.“ 

Tenhle postoj se promítá do všeho, co jeden pro druhého děláme. Odnaučili jsme si stěžovat si na to, že dostáváme málo. Tohle domácí klima nám naopak zajistilo, že o sebe navzájem pečujeme moc rádi a té chuti pečovat o sebe nám s lety strávenými ve vztahu neubývá.

Netrávíme totiž jeden druhého jedovatými kapkami hodnocení a srovnávání.

 

Že by řešení?

Nechci tvrdit, že toto je to řešení pro všechny. Na to si netroufám. Vím ale, že nám to naprosto perfektně funguje.

Schopnost vděčně přijímat nám lidem není přirozeně vlastní. Jako děti jsme se ji od nikoho nenaučili. Doma, ve škole, mezi kamarády, nikde se to moc nenosilo. Vždycky šlo něco dělat lépe a ještě o fous lépe. Všechno bylo málo. Pořád je co zlepšovat. Pořád máš rezervy… Znáte to?

Jsem si jista, že schopnost vděčně přijímat a děkovat druhému za péči a pozornost, kterou mi věnuje je nezbytnou součástí komunikační výbavy pro partnerství.

Myslím tím nejen si to uvědomit, nahlas říct sám pro sebe nebo napsat. Myslím tím, to také dát druhému najevo, projevit vděk a třeba to i říct.

Zkuste si to jen napsat na kus papíru: Jsem vděčná (vděčný) za všechnu péči svého muže (ženy), které se mi dostává. Přijímám ji bez výhrad, tak jak ji dostávám a děkuji za ni.

A pak to řekněte nahlas partnerovi/partnerce. A napište mi, co to udělalo s vaším večerem :-).

Pokud s tím souzníte, prosím sdílejte ostatním.

Alena Hanušová
Jsem moc ráda, že můžu ukazovat lidem, jak lehce a radostě mohou procházet životem, když se naučí správně komunikovat. Jsem autorka knihy Jak si říct o to, co potřebujete, abyste to skutečně dostali, facilitátorka a lektorka autentické komunikace. Píšu blog o komunikaci, který najdete na www.alenahanusova.cz.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *