Největší mýtus naší generace: „Tolerance je základ vztahu.“

Není. A trvám si na tom. I když se mnou asi hodně lidí nebude souhlasit.

Když se rozhlédnete kolem, kolik vztahů, které drží jen „silou zvyku“, znáte? Takové ty manželské páry, které se navzájem popichují sarkastickými vtípky nebo letité kamarádky, které za zády jedna druhou pomlouvají.

 

Proč tolerance dlouhodobě nefunguje?

Je úplně fuk, co je předmětem konfliktu – jestli od prostředka vymačkaná zubní pasta, přílišné uklízení nebo naopak nesnesitelné bordelářství a pozdní příchody domů.  Jsou to jen zástupné důvody.

To, co je ve skutečnosti příčinou konfliktu je právě tolerance, která v tu chvíli už nejde unést. Už v ní nejde pokračovat.

KAŽDÝ OKAMŽIK, KDY SNÁŠÍTE SE ZAŤATÝMI ZUBY NĚCO, CO VÁM VADÍ, JE KAPKOU V POMYSLNÉM KÝBLU VZTEKU, KTERÝ JEDNOU PŘETEČE.

 woman-1006102_960_720

Tolerance nás nutí soutěžit.

Tím, že trpně mlčíte s pocitem, že musíte být tolerantní, znemožňujete druhému i sobě situaci změnit. Když vy neřeknete, že jsou vám některé situace nepříjemné a že je potřebujete změnit, nikdo to za vás neudělá.

Každý máme jiné vnitřní hranice. Když si je nedokážeme vzájemně popsat, vysvětlit a projevit jim respekt, tak si je vlastně navzájem neustále překračujeme.

KAŽDÉ TOHLE PŘEKROČENÍ ZAŽEHÁVÁ VZTEK, KTERÝ SE NASTŘÁDÁ A … JEDNOU VYBUCHNE.

Tolerance vás nutí přistupovat ke vztahu dvou lidí jako k soutěži – jednou prohraju (ustoupím) já a podruhé ty. Správnou komunikací změníte vztah na společný projekt, ve kterém vám oběma jde o tom, aby se v tom dobře žilo.

Už jste četli kapitolu z knihy "Jak si říct o to, co potřebujete, abyste to skutečně dostali"?

 

Proč místo otevřenosti raději mlčky tolerujeme?

Protože je to jednodušší. Protože nás to nikdo neučil. Protože máme pocit, že se to tak má dělat. Protože máme strach. Strach, že půjdeme ven s něčím bolavým, do čeho nám ten druhý s radostí pořádně šlápne.

A ono se to může docela dobře stát. Protože jestli jsme žili dlouho v toleranci a tiše bublali vzteky, ten druhý to měl pravděpodobně stejně. A taky má duši plnou bebíček.

Potřeby vs. chování

Jediná cesta je přestat s tolerancí. A nemyslím tím druhého šikanovat a předělávat k obrazu svému. Myslím tím si konečně přiznat, co mi vadí a hloubat proč mi to vadí. Ptát se, co se za tím skrývá za potřebu. Co potřebujete skrze tohle chování dostat.

MY LIDÉ TOTIŽ MÁME TY HLUBOKÉ POTŘEBY V PODSTATĚ VŠICHNI STEJNÉ.

Chceme bezpečí, chceme přijetí, chceme někam patřit, chceme se cítit hodnotní. Abychom cítili bezpečí, přijetí, sounáležitost a potvrzení své hodnoty, očekáváme a vyžadujeme od druhých určité chování, která nám to má zajistit. Jenže – to chování, které k tomu vede má každý trochu jiné.

Například – já budu projevovat své kamarádce přijetí (tedy „mám tě ráda tak, jak jsi“) jiným způsobem než na který je zvyklá z rodiny, z dětství. A možná také dělám nechtěně něco, co jí připomíná situace, kdy jí rodiče vyjadřovali nepřijetí („jsi zlobivá holka, děláš něco, co se nám nelíbí“) nebo kdy jí podobným způsobem zranili vrstevníci. Tohle si neseme z dětství všichni!

Když se tedy její očekávání bude lišit od mého skutečného chování, bude si myslet, že jí nepřijímám a že si jí nevážím. Ale přitom to tak vůbec není. Jen to projevuji jiným způsobem, než na jaký je zvyklá.

 

girls-1266673__340

Dvě možnosti

Tenhle příběh může jít dvěma cestami. Kamarádka mě bude tolerovat, nic mi neřekne a léta se bude užírat tím, jak jsem arogantní. Jednoho krásného dne už to nevydrží a napálí mě ty roky frustrace přímo do obličeje. A já na ní budu koukat jak tele na nová vrata a říkat si, jak to, že jsem se takovou nemožnou hysterkou tolik let kamarádila.

Nebo se rozhodne, že mi řekne, jak se cítí, když se chovám určitým způsobem. A požádá mě, abychom společně přišli na to, jak to bude příjemné pro nás obě. A já mám šanci něco s tím udělat včas – nebudu měnit sama sebe. Jen najdu JINÝ způsob, jak jí projevit, že si jí vážím. Takový, kterému bude ona rozumět.

ZÁKLADEM VZTAHU JE UPŘÍMNÁ, NENÁSILNÁ A AUTENTICKÁ KOMUNIKACE. NE TOLERANCE.

Je jedno, zda jde o vztah partnerský, přátelský nebo profesní. Pamatujte na to, až budete příště zase zatínat zuby!

Už jste četli kapitolu z knihy "Jak si říct o to, co potřebujete, abyste to skutečně dostali"?

Alena Hanušová
Jsem moc ráda, že můžu ukazovat lidem, jak lehce a radostě mohou procházet životem, když se naučí správně komunikovat. Jsem autorka knihy Jak si říct o to, co potřebujete, abyste to skutečně dostali, facilitátorka a lektorka autentické komunikace. Píšu blog o komunikaci, který najdete na www.alenahanusova.cz.
Komentáře
  1. arnost napsal:

    pekne napsane … tezke na prenastaveni – hodne prace, ale na 80% souhlas. Tech 20% je o tom tolerovat, ze ten druhy ma pravo mit to jinak nez ja – ale to je jen o slovech, jestli to je / neni tolerance 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *